Na této stránce najdete především články, které jsme museli v tištěné podobě Zpravodaje krátit. Jejich obsahem je povětšinou historie, osobnosti či události vztahující se k Bělé pod Bezdězem. Proto zde najdete také řadu odkazů. Na zdroje, na další články na našem webu nebo jinde na webu.
Globální dopady lesnické školy v Bělé
(Psáno pro Bělský zpravodaj – aniž by autor věděl, že se Jan Seidl stane osobností měsíce ledna 2024)
Článek Petra Haupta byl ve zkrácené formě uveden v březnovém čísle Blěského zpravodaje (3/2024). Tady naleznete jeho celou nekrácenou verzi.
Mou největší zálibou je již po třicet let genealogie, která občas přináší i osobní setkání se zajímavými lidmi, kteří mají navíc i nějaké vazby na Bělou, resp. na bývalou lesnickou školu, jež zde v l. 1855-1904 existovala. Něco takového se mi přihodilo v r. 2021, kdy mě nejprve z Francie přes internet kontaktovala jistá Iveta Seidlová. Sama se „bez mučení“ přiznala, že není jen modelkou (či „blbou blondýnou“), žijící již od r. 1993 převážně ve Francii, ale že se zajímá o své předky a že má i svou neziskovou organizaci zabývající se zachováním biodiverzity na světě (Global Biodiversity Protection).
Nabídl jsem jí provést kontrolu jejího stávajícího rodokmenu a jeho případné doplnění o další dohledané osoby. O něco později jsme se také v Praze osobně setkali. Takto jsem zjistil, že její pradědeček Jan Seidl (1864-1916) byl absolventem lesnické školy v Bělé a že i její tatínek byl lesníkem a ona sama je alespoň chovatelkou čistokrevného myslivecky upotřebitelného psa – irského setra, slyšícího na jméno „Sami“.
Jan Seidel
Její pradědeček Jan Seidl se narodil dne 16. ledna 1864 (tedy před 160 lety) jako Joannes Franz Anton Seidl pražskému středoškolskému profesoru německého gymnasia Na Poříčí Josefu Seidlovi, jenž pocházel od Náchoda a jeho manželce Marii Melichnové původem od Vlašimi. Sám Jan měl také studovat na gymnasiu, ale jeho vztah k přírodě byl v té době silnější, a tak přemluvil otce a dal se na studia lesnictví v Bělé, která ukončil v r. 1882. Svou kariéru lesníka pak v letech 1883-84 začal jako adjunkt na fürstenbergském panství na Křivoklátě. Po roční vojenské službě se stal lesníkem na Šumavě a pak na Uherskohradišťsku. V té době zjistil, že jej práce lesníka až tolik neuspokojuje, ale že jej zajímá z jiného pohledu, z pohledu literárního (přeci jen asi nějaký vliv jeho otce?), a tak začal psát povídky. Stal se jedním ze spoluzakladatelů myslivecké prózy u nás. Svá díla začal uveřejňovat v „Národních Listech“ a „Květech“. Podporoval jej Dr. Julius Grégr (1831-1896), jenž jej nazýval českým Turgeněvem. V Písku, kde se stal v polovině 90. let redaktorem a hlavním spolupracovníkem Burianových „Lesnických Listů“ a „Listů Loveckých“, také napsal knihu “Česká Myslivost“, kterou věnoval JUDr. Bedřichu Schwarzenbergovi, na jehož přátelství vždy milerád vzpomínal. S o dva roky starším JUDr. Bedřichem Schwarzenbergem (později, v r. 1935 také kandidátem na prezidenta republiky a prastrýcem nedávno zesnulého knížete Karla, jenž také aspiroval na zmíněný post) často Jan Seidl diskutoval o potřebě modernizace české myslivosti, jíž dal určitou formu a tradice hrabě Špork, a přivedli ji tak do 20. století. Troufám si říci, že Jan Seidl byl touto myšlenou až chorobně posedlý. Zakládal jeden myslivecký časopis za druhým, psal mysliveckou prózu, ale i odborné publikace (např. o chovu a výcviku ohařů s lakonickým názvem: „Ohař“). Jan Seidl musel ovšem vydělávat na rozrůstající se rodinu (manželka mu porodila celkem 7 synů!), a tak se stal i redaktorem Národní politiky. Se svou manželkou měl 5 synů, kteří se dožili dospělosti, přičemž se v rodině spekuluje, že ten poslední, Václav nar. r. 1900 (dědeček Ivety Seidlové) mohl být dokonce synem JUDr. Bedřicha Schwarzenberga. Podoba by zde byla, ale důkazy bohužel nejsou. Nejen o tom se koncem dubna r. 2022 bavila Iveta Seidlová v přítomnosti svého syna Nicolase s Karlem knížetem z Schwarzenbergu v jedné pražské kavárně.
Tatínek Ivety Seidlové…
…byl také lesním inženýrem a měl to štěstí, že v devadesátých letech knížete Karla několikrát doprovázel na čekané a poté si u piva přátelsky pohovořili. Posezení Ivety Seidlové (a Nicolase) s knížetem tak bylo vlastně setkání třetí a čtvrté generace Seidlových s členem rodu Schwarzenbergů…
No, ale vraťme se ještě trochu zpět. Mezi 5 dospělými syny Jana Seidla, jenž zemřel v r. 1916 po dvouleté těžké duševní nemoci (zřejmě z přepracování a současně asi i z frustrace, že se jeho ideám příliš nedařilo) na psychiatrickém oddělení jedné z pražských nemocnic, bych vyzdvihl především ak. mal. Jaromíra Seidla (1893-1968).
Jaromír Seidl vystudoval pražskou Akademii výtvarných umění a také studoval 2 roky na pařížské akademii Julian, kde jej podporoval i prof. Jan Preisler. Akademický malíř Jaromír Seidl byl vedle své umělecké tvorby také jedním z posledních příslušníků tzv. „Pražské bohémy“ a ve spolupráci s cestovatelem Alberto Vojtěchem Fričem (1888-1944) byl také v r. 1925 zakladatelem „Českého spolku kaktusářů“. Kolik celkem obrazů v životě namaloval nevíme, ale odhaduji to na několik stovek. V jeho tvorbě najdeme jak portrét, akt, zátiší, krajinky, ale i dozvuky tragédie 1. sv. války a hlavně přírodu. Byl totiž jejím skvělým pozorovatelem a jistě měl i kladný vztah k myslivosti. Jako ukázku z této části jeho tvorby jsem si dovolil vybrat tři obrazy: Obraz prodaný r. 2012 v Aukční galerii Platýz, s názvem „Zaječí rodinka“ z r. 1930, obraz „Lovecké zátiší“ z r. 1943 a obraz „Myslivec s borlicí“ z r. 1942.
Nejmladším z pěti bratrů Seidlů byl Václav (1900-1974) který byl dědečkem Ivety Seidlové. Ani jeho osobně sice nepoznala, stejně jako prastrýce ak. mal. Jaromíra Seidla, ale vztahu k přírodě přivedl Ivetu její otec Ing. Jiří Seidl, a to v době, kdy bydleli v obci Mukařov nedaleko Říčan u Prahy.
Jak bylo napsáno v úvodu, Iveta Seidlová je Češka (dodnes má jen české občanství), jež se věnuje vedle výchovy syna Nicolase Saschy Georga Seidl-Rozana, modelingu a ochraně biodiverzity (záchrany rozmanitosti živočišných a rostlinných druhů), což je téma, jak sama říká, jež má po svých předcích a přenáší je i na syna, který byl již také nejednou oceněn ve své francouzské škole za zpracování různých projektů na téma příroda a člověk.
Aktivity Ivetiny organizace „GBP“ se realizují na několika kontinentech (mimo Evropu), zejména v Africe. Při zajišťování finančních prostředků pro její činnost se Iveta osobně setkala také s mnoha zajímavými lidmi, např. bratrem bývalého francouzského prezidenta Valéry Giscard d ́Estaing, s členy diplomatických sborů ve Francii, členů šlechtických rodin (naposledy třeba s hlavou rodiny Bourbon-Parma, z níž byla, mimochodem i poslední česká královna – Zita (†1989), manželka bl. Karla I. Habsburg-Lothringena (†1922). S Ivetou Seidlovou jsem stále ve spojení a je jen škoda, že jsem se s ní (z pracovních důvodů) nemohl znovu osobně setkat na přelomu roku v Praze, kde uvítala příchod Nového roku. Poslala mi několik fotografií, z nichž jsem vybral tuto.
Iveta Seidlová
Jak bylo napsáno v úvodu, Iveta Seidlová je Češka (dodnes má jen české občanství), jež se věnuje vedle výchovy syna Nicolase Saschy Georga Seidl-Rozana, modelingu a ochraně biodiverzity (záchrany rozmanitosti živočišných a rostlinných druhů), což je téma, jak sama říká, jež má po svých předcích a přenáší je i na syna, který byl již také nejednou oceněn ve své francouzské škole za zpracování různých projektů na téma příroda a člověk.
Aktivity Ivetiny organizace „GBP“ se realizují na několika kontinentech (mimo Evropu), zejména v Africe. Při zajišťování finančních prostředků pro její činnost se Iveta osobně setkala také s mnoha zajímavými lidmi, např. bratrem bývalého francouzského prezidenta Valéry Giscard d ́Estaing, s členy diplomatických sborů ve Francii, členů šlechtických rodin (naposledy třeba s hlavou rodiny Bourbon-Parma, z níž byla, mimochodem i poslední česká královna – Zita (†1989), manželka bl. Karla I. Habsburg-Lothringena (†1922). S Ivetou Seidlovou jsem stále ve spojení a je jen škoda, že jsem se s ní (z pracovních důvodů) nemohl znovu osobně setkat na přelomu roku v Praze, kde uvítala příchod Nového roku. Poslala mi několik fotografií, z nichž jsem vybral tuto.
Hezký rok 2024 přeje čtenářům Bělského zpravodaje
Petr Haupt
