V letošním roce si připomeneme 80 let od konce (prozatím) nejničivějšího celosvětového konfliktu – druhé světové války. Tento den byl také dnem, kdy naše republika svobodně vydechla po šesti letech okupace nacistickým Německem.

Bohužel návrat k předmnichovské republice už nebyl možný. Masarykovsé. ideály ani hospodářský růst první republiky nebyly sto přemoci tehdejší realitu. Geopolitická situace se změnila. Sovětský svaz silou, vyhrožováním i úskoky spolu s českými komunisty otočili kormidlo dějin, jak sami rudí bratři rádi říkali. Teprve po roce 1989, kdy vláda bolševika padla, vedouc naši loď na skaliska, vyšly najevo hrůzy, které si nic nezadaly s hrůzami německé okupace.

Dnes víc, než kdy jindy, si uvědomujeme, že válka přináší jen zmar a smrt. Ale agresorovi se nikdy neustupuje. A agresor je ten, kdo udeřil první. Vždycky se najdou osoby nebo skupiny, které pro svůj vlastní prospěch začnou agresorovi fandit. A lhát a slibovat a omlouvat ho. A volat po míru. No tak bože, co se vám stane, když mu dáte kus země. On pak přestane. Ale on nepřestane.

Máme svobodu slova, to ano. Ale je jen na nás, komu budeme věřit. Ona totiž lež není názor a nenávist není program. A budoucnost je nejistá…

František Halas napsal ve sbírce Torzo naděje (rok vydání 1939) báseň PRAZE. A v ní píše:

Jenom ne strach, Jen žádný strach
takovou fugu nikdo nezahrál
Co my tu zahrajem
Až přijde čas až přijde čas.

Existuje takový bojový pokřik naší staré rodové šlechty – „Až do hrdel a statků!“

Když bude třeba, doufám, že zazní neumlčen prebendami.

K 80. výročí ukončení 2. světové války
Petr Matoušek